Notes from Indonesia - Flores, Maumere

29.7. 1pm, Maumere, čekáme na transport zpět do Ende

Cesta Ende-Maumere probíhala víceméně vklidu. Vezli jsme se soukromým vanem s pár domorodci a poprvé jsme měli tu možnost okusit i trochu té folklorní music z mp3 našeho drivera. Po 4hodinách nás uvítaly tropické teplototy a nádherný výhled na moře. Monča vyguglila s pomocí tripadvisora "top" budget spa resort Sao Wisata kousek za městem. Za 250 000rp/noc jsme dostali pokoj s koupelnou. Bazén vypadal přesně jak na fotkách až na nazelenalou barvu, milá recepční nám oznamila že je mimo provoz. Zbytek dne jsme se seznamovali s pláží, která teda nebyla uplně jak z katalogu CK Fisher, a podvodním světem.

 

Sobota začala klasicky sháněním scooteru a zjištováním výletních možností. V přístavu kotvila nákladní loď a jedna bárka. Nikde žádný tourist centrum či reklamní loď. S pomocí jednoho místňaka (kterého jsme potkali v Ende) jsme dohodli na druhý den šnorchlování na dvou ostrůvkách za 500 000rp. Scooter sehnat byla taky fuška, ale nakonec nám jeden handlíř přihrál svůj za 100 000rp na den. Po krátkém seznámení s poloautomatickou spojkou a hereckým výkonem - nakopáváním motorky jsme vyhopkali na silnici a vydali se na západní pláže od města. Nakonec jsme našli opuštěnou pláž kousek od silnice jen pro nás. Z turistů jsme se stali turistickou atrakcí a tak zastavilo i pár místních se s námi vyfotit. Připadal jsem si jak ten klokan. Na pláži jsme se setkali se slecnou, která nás po krátké konverzaci pozvala k sobě domů na večeři. Yuyun pochází z malé vesničky Wuring, která je proslulá rybářskými domky na kůlech, svým přístavem a postihem tsunami(r.1992).

Přieli jsme po setmění a než jsme se s Yuyun našli stihli jsme se seznámit s roztomilými místními dětmi. K večeři se podávala ryba na tři způsoby: grilovaná, smažená a rybí polévka. Myslím že všechno to čekání na příležitost, kdy si dáme dobrou rybu se vyplatilo, byl to gastronomický zážitek. Vše bylo perfektně ochucené a rybí polévka byla prostě top. K tomu byly podávány jakési dušené výhonky, rýže a rajčatový salát s limetkou, který uchvátil i nepřítele syrových rajčat Monču. Jako dezert jsme dostali místní klasiku fritovaný banán v čokoládě posypaný chedarem. Zní to nezvykle, ale chutná to bombasticky. Celý večer pro nás byl super zážitek.
Druhý den ráno jsme vyrazili šnorchlovat. Museli jsme urazit asi třicet kilometrů do vsi Nananghale - blíž ostrovu Pulau Babi, který je obklopen korály. Za 500 000rp jsme měli bárku celou pro sebe i s rybářem, který anglicky nedal ani slovo. Vzal nás ke dvěma ostrovům kde jsme pod vodou viděli hejna různých druhů ryb. Bylo to pěkné, ale kdyby se domluvilo více lidí byla by to větší sranda. 

V pondělí jsme chtěli podniknout krátký výlet někam do hor. Nejprve jsme se však přestěhovali z Sao Wisata do hostelu ve městě. V rámci šetření jsme zvolili variantu peklo a ubytovali se v hostelu Gardena za libových 100 000rp noc. Cena odpovídala kvalitě pokoje. Zatuchlost v ložnici nepřebil ani sprej proti hmyzu stříkaný do větráku, naše soukromé vecko postrádalo prkénko a všechny povrchy vypadaly v rozkladu.

Rychle jsme se vybalili a vyrazili na výlet. Silnička z města nás dovedla k Betlému, tedy sochám v nadživotní velikosti zachycující výjevy z bible... za kaplí pokračovala malá cestička kamsi do hor. Doufali jsme, že na vrcholu bude pěkný výhled na město a vyrazili do džungle. Po hodinovém stoupání prašnou cestou jsme dosáhli sedla a mezi stromy zahlédli jižní pobřeží. Jediné místo s výhledem bylo políčko místní domorodkyně, kde jsme si dali obýdek koupený ve Warungu. Před sestupem jsme ještě jednou, ve snaze dosáhnout vrcholu, prodírali džungli, ale marně.

Odpoledne jsme opět jeli do Wuringu za Yuyun, jelikož nám nabídla možnost svézt se s rybářema na moře, zaplavat si a zkusit i něco ulovit. Po příjezdu do vesnice jsme koukli na přístav a Monča si po chvíli opět získala pozornost místních človíčků. Dav se postupně přesunul k mešitě na molu odkud nás mladík transportoval v kánoi přes pole ježků na větší bárku. Zde stojí za poznámku zmínit, že chorvatský mořský ježek se může jít zahrabat se svýma bodlinama, místní ježci mají totiž bodliny až 20cm dlouhé. Ve složení my, Yuyun, háček a kapitán jsme vyrazili z přístavu. Wuring postavený na kůlech vypadal z vody ještě úchvatněji. Plavání uprostřed moře se západem slunce byl fakt nádherný zážitek. Na návnadu jsme bohužel nic nechytli a tak jsme krátce po šesté zamířili zpět k Yuyun domu na repete rybích hodů.

V úterý jsme se vydali na mt. Egon což je vulkán výškou 1700m asi 30km východně od města. Odbočku z hlavní jsme našli snadno s pomocí místních. Začátek treku jsme našli až na druhý pokus, nebot se tady na značení moc nehraje. Cesta začala pěkně savanou s nízkou trávou, pak přešla v eukaliptový háj a až pod kráterem se veškerá vegetace vytratila. Kamenná stezka nás dovedla až na samotný vrchol Mordoru, kde fičel mocný vichr a smradlavý kouř se valil z děr. Monika vyhodnotila situaci jako nebezpečnou pro sestup na vnitřní stěnu kráteru, takže proběhla krátka fotosession a opět jsme si to valili zpět. Výhled na obědovou pauzu jsme si však vybrali parádně. Večer jsme se sešli opět s Yuyun a jejím novým přítelem Roniem. Zajeli jsme do restaurace v přístavu, kde jsme si mohli z kýble vybrat jakou rybu chceme ogrilovat. Po večeři nám Ronnie sehnal lahev domácí pálenky -Moche vyráběné z palem. Přirovnal bych to k silnější a méně sladší medovině. Na hotelu jsme lámanou angličtinou pokecali a pěkně se po dlouhé době připili.

Dnes nás čeká přejezd zpět do Ende a zítra letíme zpět do Labuan Bajo a odkud se plavíme lodí na Lombok... snad to všechno klapne.

Notes from Indonesia - Flores, Ende

Ende
Pátek 24.7. - Maumere na pláži pod hvězdami
Z Bajawy se přesouváme do 4 hodin jízdy vzdáleného Ende. Marselino nám sjedná odvoz, tentokrát volíme jistější cestu autem za 100 000Rp na osobu. Ubytování volíme dle TripAdvisora, pokoj s vlastní sprchou a se snídaní. Už v poledne se seznamujeme s největším městem na ostrově, doprava houstne a přibývá i turistů. Řešíme co s načatým dnem, Ende samo o sobě není moc zajímavé tak na recepci si půjčujeme skútr a Martin už to valí po pobřeží. Místní pláže se pyšní černým pískem ale i nánosy odpadků. My míříme na oblázkové pobřeží, z kterého se exportují, hlavně do Japonska, krásné kameny rozmanitých tvarů i barev. Večer trávíme klasicky, zajedem si na jídlo do místního warungu(levná restaurace), doma si otevřem Bintang(pivo) a plánujeme trasu na druhý den.
Národní park Kelimutu je asi největší lákadlo Floresu. Dominuje mu sopka s třemi kráterovými jezery, každé má jinou barvu a ta se ještě mění v závislosti na chemickém složení vody. My jsme byli svědky zelené, tyrkisové a bílomodré. Počasí nám vyšlo na jedničku a oblačnost se nekonala. Bohužel nešlo o žádný výšlap s odměnou, až pod vrchol vede silnice a jiné značené cesty tam nejsou. 
Informační tabule národního parku ještě láká na vodopád a geothermály. Další značení by byl zbytečný luxus takže u první cesty do kopce s pěkným zábradlím zastavujeme a první nosička dříví nám potvrzuje, že zde leží Cunca(vodopád). Po cestě již nikoho nepotkáme. Vodopád vypadá fešně s pěknýmy přístupovými mostky. Cestičku k Geothermal je težší identifikovat ale nakonec se vyhrabeme k jakémusi spáleništi hlídanému stádem krav. Kouří se z toho a smrdí to jak pukavec, to byly naše jediné dojmy z geotermalu. Další zastávka je turistická vesnička Moni pod horou a opět vodopádem. Po cestě zpět ještě při čekání na uvolnění cesty díky zemním pracím rozvíjíme rozhovor s mladým párem z východního ostrova co míří na svatbu sourozence do Ende. Další den nás čeká cesta do Maumere.

Notes from Indonesia - Flores, Bajawa

Bajawa, Středa 22.7. - večerní relax v Ende

Jedeme dál. Cíl dne je dostat se do Bajawy, 4hod jízdy dále na východ. Ubytování máme na doporučení holandské rodinky ze současného homestay. Se zakoupením jízdenky s Gunnung mas jsme otáleli až na nás místa nevyzbyla, což znamená že nás čeká dobrodružná cestování s "veřejnou" dopravou. Večer před odjezdem jedem na místní autobusové nádraží, je zavřeno a pusto, po chvíli přiběhnou dva maníci a už kšeftujeme. Jeden z nich prý ma auto a ráno vyráží naším směrem, předáme si čísla a domluvíme se, že nás v 8AM vyzvedne v našem homestay. Jsme po snídani, auto nikde, tak voláme a zjištujem, že se k busu (cca10km) musíme dopravit sami. Pani domácí nám dohazuje dva sousedy na motorkách a tak je nám umožněno se v 9AM seznámit s naším vozidlem-nevypadá nejhůře. Po hodině nahánění dalších cestujících vyrážíme,neanglicky mluvící řidič si nás posadil dopředu na rozpadlé dvojsedadlo a vyrazili jsme. Moje přání zastavit a protáhnout se po cestě se vyplnilo, ale nemile se protáhlo na dvě hodiny. Jistý problém se zadním kolem si vyžádal jeho sundání a odvezení do nejbližšího servisu. Zbytek posádky (8místních a my dva) jsme čekali u silnice, anglicky tam nikdo neuměl, tak nám nezbylo jen čekat.

 Konec dobrý, všechno dobré, po 10hod jsme v Bajawe. Marselino, náš nový hostitel je sympaták, lokál s dredama, jehož ubytovací služby byly oceněny i TripAdvisorem. 
Na pronajatém skútru a s Marselinem vytvořenou mapou valíme směr vyhlídka na sopku Inerie a poté na návštěvu několika tradičních vesnich. V jedné z nich probíhá zrovna zajíjačka, dvě useknuté hlavy bůvolů leží hrdě v čele dvora, čast masa už je v kotli nad ohněm a pár místních přehrabuje hromadu špeku. Celá vesnice je u toho, hudba hraje hlasitě z repráků a my radši opouštíme hostinu než nás na ní někdo pozve.

Nejlepší atrakce dne nás teprve čeká. Horký pramen ve vsi Malanage. Přírodní lázně jsou okupované místními, ale i několika dalšími turisty. Stýká se tu velmi horký pramen se studeným, takže si každý přijde na svou teplotu. Hodinová koupel ve výřivce a dokonce i s vychazeným pivem nám fakt zvedla náladu. Byla to vlastně první teplá koupel od té doby co jsme opustili čechy. Do toho jsme zde opět byli za superstar a každý se náma chtel pořád fotit nebo natáčet.

Notes from Indonesia - Flores, Ruteng

Ruteng a okolí
Pondělí 20.7. 9:00, autobusové nádraží Ruteng směr Bajawa

Přesouváme se směrem na východ Floresu, města jsou tu od sebe 4-5 hodin jízdy. V plánu máme vždy jeden den přesun a zmapovat město, druhý den průzkum širšího okolí. Po bedlivém uvážení jsme jako hlavní transport vyloučili skútr a raději se rozhodli pro minibus. Tady se nabízejí dvě možnosti, seriozní soukromá společnost Gunnung Mas, kde si dopředu zaplatíš místo, a druhou možností je jet veřejnou dopravou, kde minibus vyráží až když se ráno naplní nebo spíše přeplní kapacita, hraje zněho šíleně na hlas hudba a za volantem je pochybný mladík.
Do Rutengu, města v horách, nás za 4hod a 80 000Rp dopravil Gunnung mas. Město je o něco větší než Labuan Bajo, disponuje univerzitou, chrámem, několika kostely a všichni jsou silně věřící(pro změnu křesťané). Z autobusu se necháme vyložit před jedním ze dvou místních hotelů, s majitelem dáme řeč a ten nám dohazuje homestay. Máme svůj čistý pokoj a tragickou koupelnu sdílenou s ostatními za 150 000Rp/noc i se snídaní. Do stmívání zbývá pár hodin, jdeme obhlídnout město, očividně jsme jediní turisti široko daleko, bílá kůže je středem pozornosti. Všichni na nás zvědavě koukají, hned zdraví a smějí se, je to milé. Poštěstilo se nám seznámit s místním učitelem Augustýnem, který uměl dobře anglicky a nabídl se jako průvodce. 

Na neděli jsme si pronajali skútr, Augustýn nás ráno po snídani vyzvedl a pozval nás na kávu k jeho příbuzným, kteří bydleli hned vedle nás. Martin se marně snažil vysvětlit, že kafe nepije, ale na to neslyšeli a už stály tři silně oslazený turci na stole. K zakousnutí nabídli tradiční vařený kořen, který chutnal trochu jako sladká brambora. Následoval společný výjezd na svatý kopeček/vyhlídku na okraji Rutengu a dál už jsme jeli sami. O první atrakci se postaraly rýžová pole ve tvaru pavoučích sítí, bohužel byla zrovna posekaná. Druhý bod programu byl vodopád Cunca Lego, ke kterému jsme nenašli přesné dopravní info. Ptali jsme se místních a po hodině jízdy na vcelku dobrém povrchu jsme dojeli do vsi Tengkulese. Dva týpci na motorce se hned nabídli, že nám ukážou cestu, dali jsme 40 min hike skrz rýžová pole a místní osídlení, hned se na nás nabalily desítky dětí a dovedly nás k nádhernému dvoupatrovému vodopádu. Spodní patro nám bylo málo, tak jsme se za místníma vydrápali po šíleném svahu do prvního patra vodopádu, stálo to za to. Po návratu pod vodopád jsme se chtěli zbavit průvodu dětí tak jsme výrostkům co nás vedli většinu cesty dali 50 000rp. Udiveně přijali naše peníze a šli zpět ke svým motocyklům. Bohužel školka zůstala s námi a my si po chvíli připadali jak tučňáci v ZOO. Dát si oběd nepřipadalo v úvahu protože malí supi veškeré jídlo brali za své. Nakonec nám nezbylo nic než se s průvodem vydat zpět do vesnice kde jsme konečně měli klid.

Notes from Indonesia - Flores, Labuan Bajo

Sobota 18.7. 10:00am 

Čekáme na autobus směr Ruteng

Let vrtuláčkem se až na zpoždení odehrál bez komplikací. Pro batužkáře cestovatele snad jen doporučení nechte všechny kovové"multitools" doma. Už jsme na letišti prišli o kovové nužtičky na nehty a dvoje mini kleštičky se kterýma by se přepadení letadla provádělo velmi težce.

Letiště zelo prázdnotou až na pár taxikářů. My jsme dali procházku místním slumem směr backpacker hostel Bajo view.

 Náš strach z podomních prodejců všeho možného brzy opadl. Nikdo nám tu nic nestrkal, po chvíli jsme udiveně opětovali pozdravy od vysmátých dětí, které si hrály pred domky. Bajo view nás též mile překvapil. Tento budget hostel nás uvítal nádherným výhledem na město, milým personálem a nízkou cenou za pobyt (170 000rp za stan).

 Procházka po pláži se nekonala jelikož LBJ je spíše přístav. Je zde jedna hlavní ulice plná zážitkových kanceláří a restaurací. Všude se píše jak na Floresu žije 90% křesťanů večer se zde však ze tlampače ozývají muslimské koledy.  Z oslav hinduistických jsme přijeli na konec ramadánu.

Ráno nebo spíše ještš v noci nás probudili kohouti a zvuky města. Po brzké snídani jsme si šli pronajmout skútr, který nás stál 75 000 na den. Nasledovalo vyhledavani pláží, kterých jsme moc nenašli zato jsme diky dezorientovaným GoogleMaps zabloudili do Mirror Cave což jsou korálové zkameněliny. U brány jakéhosi zarostlého areálu sedělo pár místních, kteří si z toho udělali byznys. U památek se tu většinou platí za parkovné a jakéhosi průvodce, který občas plní funkci informační s bídnou angličtinou anebo pouze jak navigátor. My zaplatili 40 000rp za vstup do toho se k nám přidaly dvě holčičky (nakonec jsme zjistili že jim je 18 a studují na místních středních), které nám ukázaly jeskyně. Po jeskyních jsme se vydali dál, mapka nás dovedla kamenitou cestou k turistickému rezortu v zátoce. Za poplatek jsme se dostali na luxusni pláž s bazénem.

Další den jsme se vydali hledat vodopády. Hlavní silnice je ve skvělém stavu, jízdu zde sem si fakt užíval, bohůžel jakákoliv odbočka je v podstatně horším stavu. GoogleMaps opět zklamaly svým diletantstvím a nám nezbylo nic než se ptát místních. Nakonec se nás ujal mlady motorkář co asi mířil do stejné vesnice a kodrcal se s námí 10 km. Na místě nás již přivítaly děti jestli nechcem "local guide". Nechtěli jsme zbytečné utrácet zamířili jsme do džungle. Nakonec jsme vlezli někomu na rýžové pole. A to už se k nám řítil majitel políčka i s dětmi jestli nechcem vzít k vodopádu. Jelikož nerozuměl ani slovo anglicky lehce jsme se dohodli na částce 10 000rp. Cunca (vodopád) Rami był na dohled a cesta trvala ještě 10 min. U vodopádu jsme dali sváču, zklamali průvodce jeho odměnou a šlapali zpět do kopce. Ještě nám zbývala spousta času tak jsme se vydali hledat Cunca Walung. S trochou a pomocí místních jsme dorazili do improvizované recepce, kde jsme za poplatek 100 000rp dostali stoletého pasáčka koz ), který nás následoval bežíc za skutrem. Po cestě se mi povedlo na svažité prašné zatáčce sklopit skútr a sedřít Monče koleno. Na místě nás čekal kaňon a hukot skrytého vodopádu. Od toho nás dělila asi sedmimetrová skočka do vody. Zatvrzelá Monika se nechala lehce přemluvit k sebevražednému skoku (máme natočeno). Přeživší jsme vplavali do soukromé vířivky s nádherným výhledem na vodopád.